Hejt na hraní po klubech

Říka se, že čas jsou peníze, a muzika vám v tomto ohledu vezme oboje. Hodiny strávené ve zkušebně, každou chvíli nové struny, jednou za čas nějaký ten efekt, kytara nebo zesilovač… Ale je to koníček jako každý jiný. Někdo utrácí za horolezecké vybavení, někdo má kolo v hodnotě osobního auta a někdo má kytaru za 100 a auto za 10.

Když se ale vrátíte ve 3 ráno z koncertu a ráno vstáváte do práce, máte na to možná jiný názor. Stojí mi  to za to?

Stojí! Ale často jsem zklamaný, jak to většina pořadatelů koncertů fláká a je jim vlastně jedno, jestli se koncert vydařil, nebo ne. Hlavně že lidi utrácejí peníze na baru.

Je pondělí, 12:00. Odcházíte z práce a berete si půl dne volna. Už po šesté tento rok. Jinak by jste nestihli být v 17:00 v Praze, jak to chtěl pořadatel. Vyrazíte raději o hodinu dřív a po 40 minutách v zácpě, protože D1, toho nelitujete. O půl páté voláte z benzínky pořadateli, že jste v pět tam a on vám sdělí, že v pět tam rozhodně ještě nikdo nebude.

Jak to?

Přišlo vám 5 e-mailů a v každém byl přesný časový rozpis dne. 17:00 – příprava aparátu na pódiu a zvuková zkouška. No, ony kapely většinou jezdí později, tak tam radši píšeme v 5, protože všichni přijedou v 6.

Bezva, takže hodinu se flákáte před Prahou u McDonalds a na mobilu hledáte, kde vlastně zaparkujete. Klub samozřejmě nemá nákladní rampu ani žádné místo pro parkování a samozřejmě stojí skoro v centru, takže hledání volného místa bude sranda. Pár tipů už ale máte.

V šest stojíte u zadního vchodu klubu. Auta na vás troubí, protože blokujete ulici, ale už zbývá jen vytáhnout kombo a můžete hledat místo k parkování, zatímco ostatní členové kapely tahají aparát přes kuchyni čínské restaurace, což je zmíněný zadní vchod do klubu.

Bingo! Našli jste vytipované místo k parkování. Bohužel je z něj ale aktuálně staveniště. Ale parkovat se může. Po deseti minutách manévrování jste se úspěšně vměstnali do posledního volného místa.

Po 20 minutách jste zpátky v klubu. Zvukař se ptá, kolik máte kytar a kolik zpěvů. Ten stageplan, který chtěli v každém mailu, asi nečetl. Asi určitě. No, ale na pódiu je alespoň dost místa pro všechny, což taky nebývá pravidlem.

Jiný den, jiný klub. Levé ucho mám asi 5 cm od činelu, pravým loktem dloubu zpěváka do zad. Posouvám pedalboard trochu víc dozadu. Když se nebudu moc hýbat, půjde to. V kapele jsme 4, žádný orchestr, hrajeme na malá komba, včetně basáka, a stejně se na pódium nevejedeme. Ale to je ještě dobrý. Kamarád jednou musel stát pod pódiem a někdo z posluchačů mu pořád vypínal efekty.

Ale zpátky. Zvukovka trvá 15 minut. Do koncertu zbývají skoro 3 hodiny. Chvíli se poflakujeme po klubu a pak míříme ven na Plzeň za 60. Čas moc neutíká, ale když se blíží zahájení, jdeme zpátky do klubu. Máme začít? Kdo to tady řídí? Už? Tak asi jo. Ptáme se zvukaře. Jestli chcete, můžete, … Tak začínáme.

Je pondělí, většina lidí po víkendových pařbách odpočívá a na nějakou neznámou kapelou z Moravy, nebo neznámou hlavní hvězdu z Ukrajiny, se nikdo moc nehrne. Ale prázdno není. Kdyby se hrálo u nás, stačilo by to na zaplnění prostoru u pódia.

Máme sbaleno. Cesťák je jenom symbolický a jako bonus k němu zaslechneme, že „dlužíš mi litr, přišlo míň lidí, než si čekal, takže sem vyhrál, vole“. Pořadatel to má na háku.

Procházka Prahou pro auto, cesta zpátky ke klubu přes historické centrum trvá snad půl hodiny. Pozdní večere, nebo brzká snídaně, na benzínce. Zastávka ve zkušebně a ve 3 ráno doma. V peněžence mínus 1 800. Stojí mi to za to?

„Pristi mesic koncert Brno, muzete?“

„Jo“, odpovídám na SMS. Třeba to tentokrát bude lepší. Třeba tentokrát bude v klubu větší pódium a třeba se tam vejdeme. Třeba bude i nějaká backstage, kam si můžeme po koncerte uklidit věci. Třeba bude kde zaparkovat. Třeba dostaneme peníze alespoň na benzín. Třeba přijde hromada lidí. Třeba. Možná. Asi.

Ale kvůli penězům to přece neděláme, že?

Mohlo by vás zajímat

Ze života kytaristů